foto credits: CovCT, VulcanPost

Průběh a tragedii v řešení epidemické situace bedlivě sledujeme v přímém přenosu.

Jenže málokde se kromě komentování zjevného a předhánění oznámení o proběhlých skutečnostech, dozvídáme o konkrétních východiscích, s čím a kudy hledat cestu z problémů. Mudrování ponechme těm renesančním osobnostem, kteří tak rádi píší na internet a do novin, co by se obecně „mělo“ a soustřeďme se na  konkrétnější sdělení.

V tomto textu se budu věnovat podnebí a situaci, která je rámovaná hranicemi ČR a situací COVID ve zdravotnictví.  myslím si, že je tu něco, s čím bychom se mohli seznámit. Jak se trasují zdravotnická data jinak, než to známe v ČR.

Jedním z konstruktivních návrhů je použití důvěryhodných prostředků na zpracování dat, například softwarů s otevřeným kódem.  Na to ostatně už delší dobu staví své politické vize jedna z parlamentních stran.

Proč by se měla česká odborná veřejnost seznamovat s jiným projektem trasování a sběru dat než s tím, co momentálně nefunguje pod kontrolou Ministerstva zdravotnictví? Na místě je spíš otázka, jakto, že resort zdravotnictví o tento typ otevřeného software dosud nejevil zájem? Z mně dostupných podkladů Světové zdravotnické organizace není český zájem o nějaké vnější know-how příliš  patrný. Vyjádření od MZ nemám.

K situaci, jak to nefunguje v českém zdravotnictví by byl potřeba znát širší kontext. Do něj patří i okolnosti s dlouhodobým stavem digitalizace státní správy, stavem modernizace a zabezpečení  zdravotních systémů a celé dosud nepříliš šťastné koncepce e-health.

Na stav ostatně poukazuje i nezisková organizace Iuridicum Remedium ve své kampani Digitální svobody – Uzdravme zdravotnická data a Velký Bratr a COVID-19 které poukazují na bezpečnostní aspekty u citlivých osobních informací.

Nelze přehlédnout, že pokud jde o osobní, nebo behaviorální  data, tak se o jejich vytěžení již dlouho zajímají silné komerční společnosti z oblasti TELCO, digitálních medií, pojišťovnictví nebo finančnictví. A právě těm by  údaje vedoucí k identitě, údaje o pohybu a chování,  v kontextu zdravotnických dat pacientů neměla přicházet do rukou, dokud nebudou zcela anonymizována. K tomu musí být  nejen legislativa, ale i důsledný a důvěryhodný veřejný subjekt, který dohlédne na oddělení osobních dat od jakýchkoliv komerčních zájmů. Zatímco stát ve využití již existujících dat selhává, soukromé pojišťovny mají údajů o svých klientech habaděj.

Jsme svědky, kdy další proces navazující na nekonečný proud podivných zpráv o „české cestě k best_in_covid“ opět nabourává důvěru v to, co provádí veřejné instituce. Registrační software určený k vakcinaci obyvatelstva, dodaný od komerčního dodavatele, zpočátku obsahoval kód odesílající data komerčním subjektům, kterým odcházely osobní a další citlivá data. Po upozornění byly urychleně odstraněny, přesně podle metody: „budeme dělat, že to byla jen taková technická drobnost„.

Jako občané se můžeme ptát: Je to zase jen náhoda? Jako poučený člověk mohu s klidem říci, že výskyt libovolného kódu v tak kritické věci NIKDY není náhoda. A bylo by na místě se důrazně ptát všech zúčastněných, co od toho čekali.  A kdo, komu, co za to slíbil.

Jak to je s IT v nemocnicích, tedy na pomyslném druhém konci infrastruktury veřejného zdravotnictví? V jedné konkrétní oblasti informačních systémů nemocnic (HIS) na českém trhu operuje zhruba desítka lokálních integrátorů proprietárních softwarových řešení, od nichž je po nemocnicích ČR nasazeno dvacet typů nemocničních softwarů.

Každá nemocnice, ať už soukromá nebo veřejná, potřebuje na míru šitý, vlastní informační systém a k němu školený personál. To je poměrně dobře řešitelné právě nemocničními systémy od komerčních dodavatelů. Pokud ovšem nejsou ty veřejné nemocnice usvědčené z přehnaného nadhodnocení veřejných zakázek.

Takové případy překračující přijatelné meze, se stanou při intenzívních tlacích dodavatelů na prosazení své zakázky. To se děje všude, kde se veřejné zakázky vypisují.   Po úspěšném dobytí strategické pozice následuje závislost nemocnice na konkrétním komerčním dodavateli produktů, na nesnadno změnitelných řešení, nebo služeb. Ideální příležitost pro korupci v libovolné velikosti a společenské škodlivosti.

Poučení je stále totéž:  Pokud v nepřehledném prostředí komerční dodavatel slibuje hory-doly a zákazník (zde občan) získává nejdříve něco „se slevou, nebo zadarmo“ pak si buďte jisti, že se to zákazníkovi později velmi prodraží. Už od počátku není  obdarovaným, ale je zbožím. Tím zbožím jsou nakonec občané s osobními daty.

Netransparentní stav indormačních systémů ve zdravotnictví, kterému většina nerozumí, nahrává snadné privatizaci zisků na úkor veřejného zájmu.  Pak – v případě krizových událostí, jako je pandemie  – stav nepřispívá k efektivnímu řešení.

Veřejnost se diví, proč něco stejně nefunguje, když to přeci bylo tak slavně prezentováno.   Možná až později se dozví, jaký konečný účet státu za to byl vystaven.

O čem je zde konkrétně řeč? O roce 2020, prvním roce COVID-19 pandemie.  Kromě specializovaných IT vybavení jednotlivých zdravotních resortů zde stát zjevně neměl adekvátní a spolehlivý nástroj na získání a zpracování epidemických dat na celostátní úrovni. Neměly ho hygienické stanice, celostátní kapacity nedokázala zajistit ani armáda.

Ani procesní systémy zpracování dat ÚZIS ČR nebyly dostatečně nastavené na situaci COVID-19. Po váhavém postupu Ministerstva zdravotnictví  na jaře roku 2020 se raději dala do činnosti nestátní iniciativa složená z IT odborníků, která si dala za úkol sestavit workflow pro trasování nakažených pacientů. Známe ho pod názvem „chytrá karanténa„.  Je navržené z kombinace datových, komunikačních i GIS aplikací, včetně provozu call centra a souvisejících služeb.

Překvapivě i po dalším přepracování sběru dat na technologie od Apple a Google, do  verze  2.0, s přidáním mobilních aplikací a masívní mediální masáží, nelze úplně tvrdit, že vše funguje na jedničku. Příčiny proč tomu tak je, samozřejmě nejsou pouze ve vlastnostech software. Ale také nelze říci, že s navrženým workflow se už  o budoucnost IT systémů nemusíme (my,  jako veřejnost vynakládající veřejné prostředky do zdravotnictví) starat. Měli bychom být přinejmenším ostražití.

Roztříštěnost a neoperativnost na národní úrovni jsme jako občané mohli poznat až prostřednictvím medií, která průběžně odhalovala nedostatky v sesbíraných datech, které Ministerstvo zdravotnictví prostřednictvím ÚZIS neochotně poskytovalo.  

Mohli jsme tedy zachytit zprávy o  120ti letých pacientech , o nepřibývajících uzdravených  nebo nepřesně započítaných testech. To vše jsou průvodní jevy problému, kdy na národní úrovni neběží spolehlivé a kontrolované workflow, včetně datového systému na zpracování masívních epidemických dat.

Když vykoukneme z ulity Ćeské republiky směrem do Asie, nepřestaneme se divit. Některé země v Asii jsou s potlačením epidemií zjevně na vyšší úrovni.  Můžeme tedy pozorovat, jak se s opatřeními vypořádali například v Malajsii.

Malajsie je země s 31 miliony obyvatel, mnohojazyčným obyvatelstvem, mnoha typy náboženství a sociálních zvyků. Zároveň to je moderní a silně se rozvíjející země.  V současnosti je stav epidemie pod kontrolou a vyskytlé případy jsou efektivně izolovány.  Informaci o tamním stavu mám od české rodiny, která v Malajsii žije od začátku roku 2020 a z důvodu koronavirových opatření tam ještě nějaký čas bude. Cítí se tam bezpečně a když vidí co se děje v ČR, nenachází slova…

Malajsie se však nevydala cestou úplného lockdownu, tedy celoplošného uzavření menších provozoven a likvidací podnikatelského prostředí. Při propukých ohniscích zavírala spíše nakažené regiony a tím snižovala přenosy na větší vzdálenosti. Sázela spíš na systematický postup vlády a také odpovědný přístup obyvatelstva.

Lidé tu nemají problém s použitím roušek, nebo hygienou. Kdo by přesto problém měl, tak při porušení opatření jsou zde poměrně vysoké pokuty.  Pro sociální distanc a trasování případů tu není až tak důraz na těžení dat z karetních transakcí. Ostatně, když člověk vstoupí do obchodu, ještě to přeci neimplikuje, že si tam něco koupí a zaplatí kartou. Takové údaje tedy nemůžou být dostatečné.

Pro trasování existuje například systém jednoduché mobilní aplikace, která snímá QR kód (čerstvý startup s názvem CovCT) a odesílá jej ke zpracování. Aplikace poskytovaná malajsijskou vládou se jmenuje MySejahtera.  Na vstupu do každé veřejné budovy, obchodu i nejmenšího krámku je vylepený papír s QR kódem místa.  Návštěvník je tedy povinen kromě hygienických pravidel i svým mobilem naskenovat kód při vstupu a odchodu. Kdo nemá mobil, je k dispozici tužka a papír.
Města i vesnice fungují, lidé jsou poučení a život i s opatřeními tu dává smysl.

Data ze sejmutých QR kódů pak putují do analytického zpracování. O něm sice nevím nic, ale pravděpodobně poslouží danému účelu stejně, nebo lépe, než sofistikované kombinace všeho možného, co část lidí ostentativně bojkotuje, jak to známe v ČR.

Rozdíl mezi ČR a Malajsií je tedy nejen v opatření vládních, ale  nesrovnatelně vyšší důvěry obyvatel, kázni a pochopení podstaty věci ohledně velkých krizových událostí. Jakpak by ne, když jde o zemi, která je v blízká epicentrům zemětřesení, výbuchů sopek a tsunami.   V tomto regionu je i dlouhodobě rozvinuté vysoké školství a vědecký výzkum v oborech krizové připravenosti a přírodních katastrof.

Tolik příklad, když dva dělají totéž a není to totéž.  Vraťme se ale k použití software, jako důležitému prostředku informační společnosti.

Jaká je alternativa k proprietárním systémovým integracím, které český stát dostal zdánlivě „darem„? Seznamte se  s open-source řešením  pro trasování a vyhodnocení dat pacientů.  Software který stojí zato představit, zároveň umožňuje integraci s dalšími otevřenými zdravotnickými systémy. A to už ve více jak 70ti zemích světa.

Open-source software a otevřená data jsou právě u kritické infrastruktury odpovědí na to, jak zajistit nezávislost a budoucí technologickou nevydíratelnost při použití konkrétních řešení.   Při nastavených podmínkách s open source řešeními zde není riziko vendor lock-in, tedy vynucené závislosti na typu licencovaného software, nebo typu služby, či konkrétním dodavateli této služby.

Službu softwarové podpory, nebo rozvoje zde můžou na základě veřejné soutěže poskytovat všichni, s prokázanými schopnostmi a kvalifikacemi. Zkušenost, nebo know-how s daným řešením, lze získat díky otevřenému softwaru nezávisle na předchozí výhodě privátního kapitálu, privátním obchodním dohodám, výhradním licencím, nebo rozdělení trhu korporacemi.

Související odkazy

Související články:

  1. Poznámka k IT výbavě NGO činných v  humanitární pomoci
  2. Děsivé těšení na příští pandemii v Česku