Poslední roky bublá téma digitalizace státu a veřejné samosprávy. To je chvályhodný, spíše však nevyhnutelný proces ve stále složitějším správním aparátu. Digitalizace státu se děje – a ještě dlouho dít bude. Už jsme byli svědky kdečeho za obrovské mediální masáže, obrovských investic a poté i obrovské ostudy, pokud šlo o kvalitu, bezpečnost a systémovost řešení.

Jenže samotná digitalizace, respektive úplné elektronické vykonávání agend a interakce mezi státem, právnickými osobami a občany, není definitivním východiskem všeho. Byť to tak občas podle vyjadřování expertů vypadá. Je to jenom nástroj k tomu, aby stát fungoval účelně, efektivně, spravedlivě a nízkonákladově.

Kromě řešení, jak technicky transformovat byrokracii z lejster papírových na lejstra elektronická, ve společnosti dřímá další, neméně důležité téma.

Je to chápání, způsob a proces společenského řízení, způsob vykonávání vlády občanů nad sebou samými a nad věcmi veřejnými. To je téma, které prostupuje celou společností a v období dějinných událostí se z hlubin podvědomí dostává na povrch. Žijeme opravdu v té nejlepší možné přítomnosti?

Jasně deklarované zřízení parlamentní demokracie dává prostřednictvím nejvyšších listin Základních práv a svobod a Ústavy záruku, že řízení státu je věc společná všem občanům a tedy v rukách nás všech. Jen pochopitelně Ústava neříká, jak přesně se to má zařídit.

Jak bychom tedy tu demokracii chtěli a byli ochotni praktikovat? Připomeňme, jak se ta opravdová a ryzí demokracie vykonávala v historii, jakými způsoby se provozuje nyní, a jak by se mohla zhmotnit v době budoucí?

Demokracie dříve

První náznak demokratického zřízení byl známý ve starém Řecku za období rozkvětu městských států na Peloponézském poloostrově. Ovšem i v období tohoto největšího společenského a kulturního vzedmutí v místě a čase, byla  demokracie lapidárně řečeno „vocaď-pocaď“.

Nové politické a částečně i mocenské rozdělení navrhl politik Solón v Athénském městském státě, zhruba 600 let před Kristem.
Jeho návrh a praxe demokracie ve skutečnosti umožnila vstoupit do politiky nejen aristokracii, ale také bohatým občanům na základě jejich bohatství, nebo ročních příjmů. Zdá se to být velmi velkorysé na tehdejší dobu, ale zároveň je nutné říci, že v té době stále existovali lidé, kteří taková privilegia z principu neměli. Byli to nejen nemajetní, lidé z venkova, ale také otroci a ženy, byť byly v nějaké přízni s majetnými muži.
 
Výkon politického jednání bychom mohli lehce přirovnat ke kombinaci politického parlamentu a lidového soudu, zcela pod kontrolou společenské elity. Dělení obyvatelstva podle majetku mělo ještě jeden důvod: Bylo to rozdělení k naplnění vojenských povinností. Kdo byl bohatý, mohl mít i adekvátní postavení v armádě a k tomu příslušné válečnické vybavení. Kdo nebyl bohatý, kopal pouze zákopy.

Projevit hlas k veřejnému slyšení měli jen někteří členové společnosti, především ti vážení a majetní. Ve společnosti řeckých městských států stále žili i jiní lidé, kteří byli zcela bez demokratických privilegií. K demokratickému rozhodování vedl té době poplatný a nepříliš srozumitelný proces. Obsahoval osobní hlasování o předložených tématech a způsob kdy a jak k němu vyjádřit svůj, tedy subjektivní názor.

Veřejné rozhodování svobodných Řeků nebylo příliš časté. Stále na něj měl velký vliv momentálně vládnoucí panovník. Také zde byla příležitost k politikaření, intrikám i politickým úplatkům. Do dnešní doby jsme si tento kulturní odkaz velmi zromantizovali. Kromě historiků a znalců starověkého Řecka už mu vlastně nikdo nerozumí.

Ale nakládání s věcmi veřejnými nebylo jen doménou výkonné moci.  Stoický filosof Polybios formoval na základě předchozích myšlenek Aristotelových teorii o cyklu politických režimů, které se ve společnosti opakují… (pozor.. politický režim nemá mnoho společného s ekonomikou nebo materiálním blahobytem). Cyklus tedy podle Polybia osciluje ve fázích monarchie, tyranie, aristokracie, oligarchie, demokracie a ochlokracie. Pak začne znovu.
 
 
(výstřižek je z knihy Morální základy politiky, Ian Shapiro)
 

A nyní

Dnes je demokracie vnímána jako velký a robustně usazený pilíř ve zřízení mnoha států světa. To se snadno řekne. Poctivé je říci, že konkrétní stav, interpretace a časová proměnlivost demokratického zřízení je v každé zemi skutečně jiná a jinak chápaná. Demokracie má sice definici a mnoho podobných obrysů. Je možné indikátory vytvářet indexy kvality demokracie, ale v detailech a místech rozpoznáme konkrétní rozdíly.

Tak snad jen pár příkladů. Týká se to historického vývoje v každé zemi, týká se to způsobů naplnění občanské vůle jednotlivce i složitosti právního systému.

Americký styl demokracie je krystalizován na historické zkušenosti od dob obsazování amerického kontinentu dobyvateli i uprchlíky z Evropy. Původní obyvatelé amerického kontinentu, což byli indiáni, severoamerické národy,  bohužel k charakteru nově vznikajícího státu neměli příležitost něco podstatného dodat. Byli krvavě potlačeni příchozími osadníky z Evropy. Už v období tzv. „Divokého Západu“ se tu začaly prosazovat zárodky mentálních figur, které se nakonec prokopírovaly až do zákona.

V současnosti je americká společnost uzamčena do složitého právního systému. Navíc prorostlého mnohdy skrytými rasovými, nebo náboženskými předsudky. Obsahují také ideologické vzorce, které jsou specifické a nemají ve zbytku světa takovou odezvu, jako v USA. Je to například mýtus o Americkém Snu a Americké vyjímečnosti.  Zdánlivně neotřesitelná federace s vládou jedné z dvou dominantních politických stran. Tyto strany se volbami opakovaně střídají o vedení, ovšem ne o styl americké politiky. Ten se pouze vychyluje v rámci známých dimenzí, buď napravo nebo nalevo.

Prezidentský systém tu vyzdvihuje jednu osobu na vrcholu celého státu. Systém volených volitelů zas simuluje přímou demokracii, ale ve skutečnosti jí není. Zásadní význam v politickém úspěchu mají peníze. Díky nim pak mjí nejsilnější vliv ti, kteří je mají.

Britský styl demokracie je ovlivněn historickými královskými kořeny, imperiálním uspořádáním světa a specifickými vztahy mezi společenskými třídami. Kromě politiků se na veřejné scéně pohybuje i královská rodina, byť její politický vliv už není v demokracii významný. Veřejnost však stále zajímá.

Západoevropský styl demokracie je spjat s poválečnou historií 2. světové války na kontinentu. Snahou zahladit ve společnosti frustrace a naplnit touhy po lepším světě. Utéct z minulých tragedií staré Evropy a uspořádat společnost co nejvíce spravedlivou a co nejlépe jištěnou proti návratu otřesných historických zkušeností.

Kvůli různorodosti kultur a schopností národních států, to však vede k nejednotnosti. EU se tuto nejednotu pokusila harmonizovat, ale vedlejším efektem vznikla vyšší byrokracie. Mnohdy nepochopitelná optikou místních obyčejů.
Po čase se dá říci, že ideály EU jsou stále vysoké, ale praxe je mnohdy upachtěná a EU je zneužitelná korupcí na nejvyšší úrovni, jako jakákoliv jiná země. EU pro stromy někdy nevidí les a naopak pro les nevidí stromy.

Východoevropský styl demokracie, reprezentovaný spíše postsovětskými státy, nebo tzv. „Balkánem“ v sobě formálně nese demokratické rozhodování, ale fakticky zde mohou být paralelní struktury mocenské, nezákonné, na základě ekonomického vlivu, nebo minulého kulturního odkazu v té zemi. Demokracie přišla po předchozím nedemokratickém režimu, z kterého si bohužel odnesla některé staré problémy. Sklon k oligarchii, nepotismu, nebo tyranii není vyjímkou.

Demokracie v jiných koutech světa v některých zemích existuje, ale těžko ji popsat pár slovy. Já zkušenost nemám, zdržím se komentáře.

V dalším textu si všimneme, jak si digitalizaci státu, neboli e-government v rámci demokratické společnosti představují v Čechách.

Související odkazy

Související články:

  1. Digitální stát v porcelánu
  2. Potopa. A pak přišel IZS