Milujeme jednoduché a vtipné příměry. Dávají nám pocit, že přesně vysvětlují nezáživné a komplikované věci. A ještě se u toho rádi zasmějeme.

Tady ale není čemu.

Vypůjčím si tedy zkratku vtipu a postřehu, kterou jsme mohli vidět ve filmu Rok Ďábla. Teorii vysvětloval  nedůvěřivým alkoholikům Jarek Nohavica. Zde s ní vysvětlím něco podobného.

Nejdřív pár slov, kdo je spotter. Přímý překlad z angličtiny je pozorovatel, ale zároveň nikoliv dohližitel, nikoliv policajt, nebo dokonce slídil.  Spotteři se s velkou dávkou osobního vkladu zabývají tím, co pozorují. Nacházejí ve svém pozorování cíl, plán, smysl a naplnění.

Není to pro ně jen pouhá konzumace dojmů z koukání zbůhdarma kolem sebe. Je to svým způsobem zaujetí, aktívní soustředění a vášeň, je to vnitřní potřeba hledět na to, co samo veřejně vyjevuje a odhaluje svou existenci. Zároveň s respektem a pokorou k cizímu a neznámému.

Spottery, tyto tiché blázny s fotoaparáty, najdete nejčastěji na mezinárodních letištích. Pozorují a fotografují přílety a odlety pravidelných leteckých linek. Kromě dokonalé techniky na fotografování si vytříbili smysl pro detail, postřeh a  citlivost na věci, které ostatní přehlížejí. Protože je považují za nedůležité. Kolik z vás skutečně ví, jak funguje složitý stroj letadla? A složitá organizace leteckého terminálu? Stačí, že letadlo doletí k cíli, ale jak vše skryté funguje, už pro cestující není důležité.

Spotter mnohé zná, dokáže díky dlouholeté praxi vidět, zaznamenat a ve své pravidelnosti pak odhaluje jemnosti a nespatřené pointy.

Do samotného průběhu jevů spotteři nezasahují, protože jsou jim vzdáleny a odehrávají se v prostoru, který pro ně není dostupný.  Možná jim ostatní lidé v jejich motivacích nerozumí, ale to oni tolik neřeší.  Efekt zaujetí se někdy projeví až v té nečekané chvíli, kdy zachytí svým okem aparátu neuvěřitelný snímek letadla.  Anebo když pečlivě zapisovaná data příletů, odletů shromažďovaná po celé roky, objasní příčiny nevysvětlitelné letecké události. Spotteři jsou tu na letištích neustále.  Dokud dopravní letadla létají, tak vás, co spěcháte na dovolenou k moři, pranic nezajímají.

Jsem do jisté míry tím spotterem. Jen místo postávání na vyhlídkové terase letištního terminálu a místo lovení snímků letadel zachycených při západu slunce, mne zajímají pohyby společnosti.  Ty zásadní, očištěné od každodenního pinožení a válení své kuličky trusu.

Pozoruji pohyby se zaujetím, s odstupem a s potřebou pochopit a srovnat si to, co vidím. Nezajímá mne soukromí jednotlivců, to do mého pozorování nepatří.  Turbulence a náhlé změny společenského podnebí jsou v mém zorném úhlu, podobně, jak jsou známé u letectví.

Nemohu říci, že bych se při jejich projevu radoval, jen kvůli silnějšímu zážitku.  Zároveň je ale nevytěsňuji, ani nezlehčuji.  Věřím, že nejsem jediný. Takových pozorovatelů společnosti je spousta. Mnozí mají za sebou studia, karieru, odbornost a publikují vědecké texty, které stejně veřejnost nezná. Jiní ji nemají a dělají to ze zájmu ve volném čase. A tak jsou zatím příliš neviditelní ostatními, kteří momentálně nutně potřebují spěchat vstříc svému blahobytu.

Něco byste asi mohli spotterům vytknout. „K čemu tedy ostatním jste? Jen stojíte opodál, civíte, šmudláte si své nesmysly – a nic kloudného pro nás ostatní, z vás není„.

Přejděme tedy k interpretaci alkoholického kopce.

Projekcí trajektorie alkoholika na konzumní společnost shledáme, že tu spotteři na společnosti pozorují prakticky totéž. Často mnohem dříve a jasněji, než lidé, kteří se na ten kopec vydali.  Cesta do kopce je prostá životní touha expanze a růstu. Životní úrovně, privátního bohatství, vlivu, slávy, všeho.

Ekonomické teorie to šplhání nahoru nepopírají. Vysvětlují ho jako přirozenou vlastnost společnosti. Ekonomové pochopitelně vědí, že kopec není nekonečný. Přestože za svého života vidíme jen část, tak je spíše součástí mnoha podobných růstových a klesajících cyklů. Spotteři to vědí také, nebo prohlubují svá pozorování. Sami s tím moc nenadělají. Jen vyjímečně se stane, že spotter osloví svým postřehem a posune tak k činům jiné lidi, anebo se sám vydá k cílům, které už nejsou jen pozorováním. Využije k tomu pohled z odstupu na události, které mnozí lidé neznají.

Co jsem chtěl tímto blogem říci?

Už nejde o terapii pár žíznivců, kteří potřebují léčit osobní delirium. Víme, že civilizační pohyby jsou mohutnější, pomalejší a trvalejší.  Lidé s odhodláním dosáhnout ještě vyšších met vstoupili do Antropocénu, který se bohužel pro přírodní společenství stal věkem Ďábla. Spolu s lidmi to prožívá i nevinná biosféra, která je zranitelnější, než si lidé dosud mysleli.

Ani spotteři neví přesně, jak je náš společný kopec vysoký.  Jediné, o co by stáli je, aby vrchol ke kterému společně stoupáme, nebyl příliš ostrý. Po dosažení vrcholu nosné kapacity prostředí by následoval o to větší pád. Dezintegrující, nevratný a určitě ne fotogenický.

Je otázkou ve hvězdách, zda společnost začne vážně vnímat varování, nebo spottery s jejich postřehem, stojícími mlčky u ranvejí a pozorující cvrkot.  Anebo dál bude tupě stát ve frontě na hvězdolet, ve svém alkoholickém rauši.

Další čtení: