V České republice se relativně nedávno stalo několik důležitých událostí. ČR se stala součástí Evropské unie, čímž se ještě více zapojila do některých celoevropských systémů Civilní ochrany.
Patří mezi ně např. i mezinárodní organizace věnující se včasnému varování a mezinárodní pomoci při živelných katastrofách, jako je např. eCall. Jejich činnost prakticky nevnímáme, ale svoji důležitost mají.
Povodně
Česká republika zažila ve svých novodobých dějinách první období velkých, devastujících povodní. Zejména na Moravě a Odře, v roce 1997 napáchaly povodně škody tam, kde bylo riziko záplav podceněno. Stav poté odhalil nedostatky společnosti jak v pasívní, tak aktivní ochraně před živelnými událostmi.
Do té doby existovaly státem řízené profesionální složky, podílející se na likvidaci škod, jako jsou Hasiči, Policie, Záchranná služba a částečně Armáda. Byly koordinované nanejvýše pod jednotlivými městy a místními zastupitelstvy. To se ukázalo jako nepříliš systematické. Neexistovala jednotná koordinace na úrovni celého státu.
Povodně však daly impuls k připravované významnější změně v řízení a struktuře. Začalo se pracovat na novém Integrovaném Záchranném Systému, který měl vytvořit lepší, celostátní koordinační systém. Cílem bylo zavést provázané komunikační a výkonné workflow, které propojí všechny zmíněné složky a umožní tak reagovat na krizové události lépe a účinněji.
IZS
Abychom nezacházeli do přílišných detailů, tak se stručně dá říci, že toto zadání se po několika letech realizovalo a Česká republika má v současné době Integrovaný Záchranný Systém, který je smysluplný a funkční. Pod koordinací profesionálního Hasičského Záchranného Sboru ĆR se dále rozvíjí a modernizuje.
V posledním desetiletí jsme zažili více povodní i jiných krizových událostí. Při každé bylo patrné, jak se procesy v IZS postupně vylaďují. Dlužno dodat, že do IZS se kromě profesionálních složek zapojuje množství specializovaných veřejných i soukromých subjektů, jako jsou nemocnice, záchranná služba, ale i dobrovolná sdružení hasičů, vědecká pracoviště, téma krizového řízení vyučují je vysoké školy. Celý systém je, až na běžné procesní problémy, aktivní součástí fungování státu. V posledních letech zintenzivnil snad všechny své aktivity.
Pokud jde o praktická opatření týkající se civilní ochrany každého občana, jakoby břemeno tohoto úkolu leželo stále na bedrech státních organizací a složek, možná několika největších neziskových organizací. Zvykli jsme si, že tu jsou a fungují. Záměr změnit nezájem obyčejných lidí v zájem, jen těžko překonává konzumní styl života, v kterém nic takového nemá místo.
Medializovaný veřejný prostor vytěsnil některá témata takřka k zapomnění. Jiná jsou právě díky komerčním mediím akcentována až příliš. V prostředí postupně narůstající ignorace společných, veřejných témat, je jen otázkou času, kdy zas dojde k nové krizové události. A jak se s ní společnost dokáže vyrovnat. Bez aktivní spoluúčasti občanů to jde těžko a draze.
Lidé, kterým se však nedostane do zorného pole nic jiného, než konzumní svět zkreslený skrz televizní obrazovku, se pak snadno názorově přimknou k prvním snadným řešením, jaké tak často viděli v televizi. Společnost se snadno radikalizuje nejen v politické rovině, ale i v té čistě osobní, anebo komunální.
„S problémy by měl někdo něco udělat, ne já“, … „Za vzniklé problémy si můžete sami“ … „za všechno špatné mohou jen Oni“. … Nejlepší je postarat se sám o sebe a na ostatní se vykašlat… a případně už odevzdané …“Nezbývá než doufat…“
To všechno jsou mentální vzorce, které nabývají na intenzitě. Postupně tak, jak se rozpadá kolektivní vědomí společnosti. Stav je sám sobě příčinou i důsledkem. Stát v tom má velmi nevděčnou pozici. Jeho vzdělávací a osvětové pokusy nejsou v povrchně smýšlející společnosti příliš atraktivní a ani účinné.
Odolnost celé společnosti však naštěstí nedefinuje pouze stát shora. Svým dílem přispívají občanské aktivity v různých úrovních složitosti a organizovanosti od jednotlivců až po celonárodní asociace.
Tematům osobního a komunitního přístupu k Civilní Ochraně se budu dlouhodobě věnovat.