Civilní ochrana je věc veřejná. Stát vytváří, poskytuje nebo spravuje mnoho metodických služeb, prostředků a lidských zdrojů, které tvoří dohromady účinné opatření a procesy civilní ochrany obyvatel.

Pro každého z nás, občana, jednotlivce není zcela bezpečné, když vůbec neexistuje jeho vlastní  vztah k civilní ochraně. Když si neudržuje povědomí o těchto tématech,  ani neví jak používat minimální prostředky podporující osobní bezpečnost.  Zejména, pokud jsou ta řešení  krizových situací zcela zastoupena, realizována a řízena někým jiným, než je on sám.

Nutné minimum znalostí a prostředků osobní bezpečnosti by měl znát a být schopný provést každý, individuelně v úrovni svého rodinného okruhu, nebo nejbližších osob. Pak je možné  postarat se účinně i o ostatní, o své blízké.

Bezpečnostní minimum neznamená mít u sebe zbraň a napodobovat filmové hrdiny. Bohužel přesně to je konzumními medii předkládané řešení. Odpovědnost k vlastní bezpečnosti je mnohem důležitější. Je vhodné hledat cestu, jak naplnit osobní i kolektivní bezpečnost v krizových situacích. Můžeme se inspirovat se z podobných projektů v zahraničí, kde jsou už rozsáhlé zkušenosti.  Státní organizace se vnitční bezpečností zabývají, ale zároveň existují i jiné veřejné, občanské projekty.

  1. Modelová situace

Jsem specializovaný, dobrovolný záchranář na dovolené. Dozvěděl jsem se, že nedaleko od mne se stalo neštěstí.

Klasická situace:

– Samozřejmě znám telefonní číslo,  volám si na centrálu, potřebuji kontakt na vedoucího – vedoucího – vedoucího – koordinátora – vedoucího. Neví. Hledají, Nedá se dovolat.   Vysvětluji kdo jsem a co vlastně chci. a proč je obtěžuji OK. Čekám na instrukce. Přesunuji se, je tma, prší, jedu autem přes lesní cestu která není v mé navigaci. Nemohu v autě zároveň zjišťovat přes internet co se děje, psát e-maily, telefonovat a hledat kontakty. Čekám na instrukce, zda má smysl abych se zapojil do pomoci. Nevím, zda mi kontakty někdo chce dávat?  Snad někde v okolí má být nějaký kynolog s vyškoleným psem? Nevím.  Dojel jsem do neznámé vesnice. Projíždějící hasiči nezastaví, nic mi neřeknou, nebaví se se mnou, protože mě ani nevidí a pochopitelně spěchají. Konečně dorazím na místo, musím nejdřív zjistit kde je vedení a co mám udělat.

Příklad z praxe:

http://denikreferendum.cz/clanek/20646-nepalske-zemetreseni-pilotni-projekt-globalniho-kolapsu

citace z textu:

„Začalo však martyrium. Sehnat o víkendu někoho na centrále Českého červeného kříže je nemožné, na webu není ani mobilní číslo. Na e-mail odpověděli až po několika dnech. Konzulát nechtěl jednat telefonicky, vyžadoval písemnou žádost. Číslo na nepálský tým Českého červeného kříže, které nám poskytla mluvčí Hasičského záchranného sboru v Praze, nefungovalo.“

Všeobecná nedůvěra lidí vůči centrální vládě a státní správě je spolu s tradiční soběstačností lidí z hor hlavním motorem zdejší obdivuhodné občanské aktivity. Nepálci v praxi dokazují, že přirozené vztahy a komunity jsou mnohem životaschopnější než centralizovaný stát.

“Ironií osudu se týden před zemětřesením konala v Káthmandú vědecká konference, která riziko velkého zemětřesení předpověděla. Hovořilo se o přípravě monitoringu a dalších opatření ke snížení rizik. Vědci a politici se pochválili za prozíravost. Nikdo z přítomných ovšem nemohl vědět, kdy očekávané zemětřesení přijde. Předpokládali, že za deset let – či padesát? Přišlo za týden. Právě tak my všichni bláhově doufáme, že globální kolaps je kdesi daleko za horizontem či hloupě věříme, že se nic neděje nebo že to za nás vyřeší někdo jiný. Může být názornější ukázka fyzické ztráty všech posledních jistot než situace, kdy to poslední, k čemu se upínáme – pevná půda pod nohama – náhle mizí? Může být na symbolické rovině názornější varování Země, že už nás má dost, než když s námi pořádně zatřese? Velké zemětřesení 25. dubna začalo v 11:56. Nemáme tedy už ani těch pověstných pět minut.“

Lepší situace která může nastat s pomocí Clusteru:

Jsem záchranář na dovolené a v okamžiku nezbytnosti dostanu na mobil nebo na svůj tablet zprávu s přesně strukturovanými instrukcemi. Posoudím a rozhodnu se, zda jsem připraven. Ze svého tabletu, mobilu, nebo notebooku vstoupím do prostředí které DOBŘE ZNÁM a mám zde další informace o události a kontakty. Najdu  cestu, mám mapu s body nejbližších kontaktů relevantních k typu události.  I při drncajícím autě a v šeru dokážu rozeznat přicházející další informace na tabletu. Můžu napsat svůj stav pro ostatní lidi. Na místě už na mě čekají. Nemusí příliš vysvětlovat, přehled už mám.


Příklad z praxe Švédský systém upozorňuje dobrovolníky na kardiaky v nouzi

http://pda.blisty.cz/art/77736.html
Zdroj: http://www.smslivraddare.se/english/
mapa http://www.hjartstartarregistret.se/#heartstarter=35184

 

  1. Modelová situace:

Jsem venkovan v Praze. Cestou z nádraží do okrajové čtvrti  mě vidí v ulicích asi 86 dohledových kamer. Můžu si také přečíst veřejné letáčky o první pomoci, nebo rady jak zabalit evakuační zavazadlo.  Ale co když budu potřebovat jakékoliv okamžité řešení nestandardní situace? Nedaleko hoří zimní stadion, do ulice unikla amoniaková chladící kapalina.

Potřebuji:

  • kde najít nejbližší úkryt CO, nebo budovu s filtrací vzduchu, když stojím na ulici v Praze?
  • kde najít nejbližší dostupný zdroj tekoucí vody na omytí?
  • kde najít nejrychlejší cestu pryč odsud bez MHD a taxi? Můžu běžet ale nevím kam?
  • kde sehnat věci a lidi co mi pomůžou?
  • co mám dělat když mi z Pražáků nikdo nezvedá telefon?
  • co mám dělat když nemám notebook s Googlem?  V tuhle chvíli jsou mi všechny Magistráty i s jejich překomplikovanými webovými portály nanic.

 

Odpověď:

žádná sebelepší veřejná kamera, žádný letáček ani siréna, ani puštěné rádio, které radí hlavně zachovat klid a zavřít okna, když stojím v cizím městě NA ULICI plné zmatených lidí, mi NEPOMUŽE. V té chvíli je už pozdě na preventivní opatření. Pomůžou mi dobře připravená, aktuální data v mém vlastním mobilu. Do pár minut mi přijde ověřená zpráva, že situace vyžaduje okamžitě jednat.

Najdu si:

  • kudy vede MOJE cesta rychle pryč, nebo ke krytu.  Klidně i pěšky.
  • kde jsou MOJE důležité body na mapě, které potřebuji
  • kde seženu nezbytnou pomoc
  • kde jsou lidé, kteří na mě zareagují.

 

  1. Modelová situace

Jsem pracovník neziskové organizace. Pro ochranářský, nebo sociální projekt potřebuji velký sběr dat z oblasti. Potřebuju spoustu dobrovolníků. Potřebuji jim vysvětlit záměr činnosti. Vytisknout formuláře, které budou vyplňovat. Tato data potřebuji odevzdat dál ve srozumitelné a průkazné formě. Díky tomu dokončím projekt, naplním svou misi, dostanu důvěru, nebo finanční podporu. Dělám to pořád dokola, pořád něco takového, ale pokaždé jinak. Výsledky mají smysl, ale získat je, znamená mnoho přípravné i následné práce. 

Klasická cesta

  • sháním dobrovolníky kde se dá, jako vždy peklo.. Telefonem, maily, SMSky… Facebook,
  • čekám až se dobrovolníci dostaví do kanceláře..
  • opakovaně jim vysvětluji co mají dělat. Rozdávám formuláře, tužky, instrukce
  • po chaotické akci v terénu dostávám hromadu zmačkaných, polovyplněných a nečitelných formulářů, někdo ani nedonese.
  • papíry musím všechny přepsat do Excelové tabulky a vytvořit koláčové grafy. Probdělé noci, krvavé oči.
  • výsledek musím nějak okomentovat že data nejsou vycucaná z prstu.
  • Nejsou tam chyby??

Lepší situace:

  • v databázi dobrovolníků vyfiltruji přesně vhodné typy dobrovolníků a rozešlu jim zprávu na e-mail nebo přes SMS bránu
  • dostanu odezvu od lidí, kteří jsou volní. Dobrovolníci jsou připraveni a čekají na zadání, nemusí chodit do kanceláře.
  • připravím datovou sadu otázek elektronického formuláře.
  • každý dobrovolník dostane do mobilu nebo tabletu instrukce a vstup do formuláře, který hned vyplňuje v terénu daty, které získal.
  • kdo nemá tablet, nebo online připojení, může si vytisknout papír, který vyplněný pak přes OCR převedu do databáze.
  • příchozí data se automaticky vizualizují na mapě.  
  • datové sady jsou přímo vázané k projektu, který je realizován důvěryhodnou organizací, je formálně zpracován a dostupný online.

Závěr

Nečekejme, že všichni lidé budou sami od sebe páchat veřejné dobro.
Ovšem lidé, kteří dostanou snadnou příležitost udělat něco smysluplného, se dokáží připojit. Přestože sami od sebe by nic takového nedokázali.

Proto jsou zajímaví lidé, kteří už svoji motivaci mají. Mají motivaci a proto jsou aktívní ve svých organizacích ke svému vlastnímu  “páchání prospěšných činností”.  Pro ně je smysl těchto činností už srozumitelně blízko.

Připravenost ke krizové situaci tedy neznamená  sledovat televizi, ve špatně zabaleném  evakuačním zavazadle mít šitíčko a toaletní papír, a čekat dokud nepřijede záchranný člun.

Připravenost na problémy je osobní záležitost. Být zorientovaný, jednat v zájmu bezpečnosti sebe i blízkých.  Být odpovědný za sebe.

Záleží to na každém z nás. Nerozhodnost a nevědomost ve stresové situaci se dá snížit osobním mobilním asistentem s vhodnými informacemi, krizovými plány a kontakty.  V kolektivním projektu.  Ten, kdo je chce použít, kdo je potřebný nebo ohrožený, tak bude mít možnost.
Kdo nechce a nezajímá ho, nemá smysl pro něj cokoliv dělat.