Kdo jsem?

Zarputilý objevitel. Trpělivý sběratel.

Co dělám?

Přenáším znalostní a informační náskok ze zahraničí do prostředí v kterém žiju.
Poskytuji je lidem, kteří tento náskok dokáží zhodnotit ve prospěch společnosti.

Jak to dokážu?

Zpřístupněním moderní ICT v oblasti humanitární a rozvojové pomoci, ochrany přírody, zvířat a krajiny.
Vytvořením software pro komunikační strukturu neziskových organizací.

Kdy bude nějaký výsledek?

To záleží jen na společném úsilí. Informace jsou na tomto webu.

Kde to je k mání?

Pro seznámení s celým projektem mne kontaktujte.

Proč dělám to, co dělám?

Svým dílem přispívám k velkým výzvám, s kterými se sám nedokážu vypořádat.
věřím, že spolupráce a společný zájem udělají neřešitelné výzvy řešitelnými.

Je toto možná cesta? 

Civilizace má i přes rostoucí  problémy v životním prostředí nebo konkrétním společenství stále obrovský potenciál vytvářet nové hodnoty, zvyšovat odolnost a zlepšovat efektivitu. To není nic objevného, všichni o to přeci stojí a snaží se dělat totéž.  Je však rozdíl, když „společně se chceme mít dobře“ a „každý sám se chce mít dobře„. Cítíte, že to první automaticky zaručuje to druhé, ale opačně to není vůbec tak jisté?

Komplikací je, že  kolektivní motivace  funguje nejlíp při extrémním ohrožení. Při nízkých rizicích a slabých ohroženích se překlopí do motivací spíše osobních. Každému jde hlavně o vlastní prospěch, to veřejné ho přeci nezajímá. Společnost, která nemá příliš velké vnější hrozby, je nakonec největší hrozbou sama sobě.

Sociální zkušenost nás všech  se promítá na dovednosti, které si předáváme z generace na generaci.

Jenže když příjde rychlá změna podmínek, je pro lidi ve společnosti složité, aby podobně rychle změnili své dlouhodobě naučené chování.

Dokáží to možná někteří lidé, kteří se umí rychle přizpůsobit. Jsou zorientovaní, nemají zábrany. Podle toho, jaké mají osobní motivace, jsou pak pro okolní společnost nejvyšším přínosem, nebo naopak největší hrozbou.

Hledejme s tímto projektem způsoby jak být tím přínosem.